Loučím se

27. února 2013 v 20:12 | Elplee
Vítám Vás. Naposledy.


Uvědomila jsem si jednu věc. Všichni ti, kteří tenhle svět už opustili, tady něco zanechali. To, co tady zanechal Ondra, Tomáš, Kamča a další a další, včetně mého milovaného psa, to z části zůstává v nás. V lidech, kteří jsme je znali, měli rádi a rozuměli jim. Když budu šťastná já, bude šťastné i to, co z nich ve mě zůstalo. Doufám.

Na tomto blogu jsem strávila celou svou střední školu a i ten rok a půl po ní. Až do teď. Dnes jsem odtud smazala předposlední z těch více než 700 článků. Zůstal tady jen jeden, je příliš čerstvý a bolestivý... Všechny ty stovky článků a statisíce písmen jsem si nostalgicky pročetla, zkopírovala a uložila. Ani bych nevěřila kolik bolesti a slz, ale i smíchu a zážitků tady zůstalo. Celý můj život po celé ty roky. Všechny ty smutky a deprese ze smrti, všechny ty pubertální školní zážitky, největší nasranost na bývalého - alkoholika, největší euforie zamilovanosti i bolest z rozchodu. Je toho tolik.

Důvod, proč jsem všechny ty věci stáhla "z éteru" je ten, že už se tady necítím bezpečně. Viselo tady ve vzduchu tolik nevyřčených vět. Někdy je potřeba skončit. A je dobré poznat ten okamžik.

Začnu znova, na jiné adrese. Určitě si z toho všeho co bylo tady udělám nějaký vzpomínkový článek. Jen potřebuju pryč. Blog byl vždycky to místo jen pro mě, kde jsem mohla psát věci, které bych nahlas nikdy nevyslovila. Chci se zase cítit v bezpečí, že nikdo nepoužije všechna má slova proti mě. A taky se dějí věci, na které nejsem zrovna hrdá, mám strach na ně i myslet. A přestože nemám komu je říct, potřebuju nějakou vrbu. Tou vrbou jste pro mě byli vy všichni, kteří jste sem občas či pravidelně zabloudili. Strašně moc Vám všem děkuju, že jste mě drželi nad vodou, i když se všechny ty články po celé ty roky točily kolem těch samých traumat. Děkuju za podporu. Děkuju za záchvaty smíchu (teď mi v hlavě vyvstaly všechny ty články kolem maturity :D ty byly opravdu intelektuálně výživné).

Pokud máte zájem, nechte mi odkaz na Váš blog v komentářích, ozvu se :) Už to nebude Elplee, ale někdy je prostě třeba začít znovu... Už nechci být něčím, co mě drží v minulosti. Cítím se svobodně. Konečně, po všech těch letech.


Bude mi to tady chybět. Je 27.2.2013 20:12. A je konec. Dobrou noc.
Naposledy - Vaše Elplee.
 

Když ty nejkrásnější oči na světě stárnou a umírají...

20. ledna 2013 v 0:11 | Elplee |  My life, my diary :o)
Viděli jste film Marley a já? Na jednu stranu další brutální americká sračka, na druhou obsahuje několik vyjímečných momentů, u kterých si člověk i pobrečí. Alespoň člověk, který někdy měl psa a měl ho opravdu rád. Především pak člověk, který někdy měl psa, kterého miloval a viděl jak pes vedle něj vyrůstá, žije, stárne a umírá. Od dnešního dne se to týká i mě.

Bylo mi šest let, když jsem stála mezi hromadou štěňat a rozhodovala se, kterého si odnesu domů. Vyhrál to ten, který se nebál, přišel až ke mě a začal mi rozvazovat tkaničky. Přesně si pamatuju tu chvíli, kdy mi ho poprvé dali do náručí. To baculaté tělíčko. To jak jsme jej vezli domů v krabici posazené na dětské sedačce na tátově kole, protože jsme neměli auto. A jak jsme jeli, jemu vlály ty dlouhý uši :) Pamatuju si ty první prokňučené noci.

Co jsme v Brně tak brigádně venčím psy. Setkala jsem se se spoustou zajímavých psů, ale i takových těch telat... To ON byl osobnost. Byl to rváč, lovec i nejlepší přítel. Zvlášť v těch dobách, kdy jsem neměla moc kamarádů se pro mě stal tím nejcenějším.

Měl krásný život, troufám si říct. Žil tam, kde ho všichni měli rádi. I když byl občas sám, myslím si, že mu to nevadilo. Občas byl náladový a protivný, ale stačil pohled a věděla jsem. Znala jsem ho nazpaměť. Hlavně díky němu jsem měla tak krásné dětství. Na svých dětských průzkumných cestách jsem si připadala jako objevitel. Všechna ta místa budou už navždycky naše. Všechno to válení se v listí a na rozkvetlých loukách. Pozorování všeho živého. Vždycky byl se mnou. Jemu jsem brečela do kožichu při prvních zklamáních v lásce a co si budeme povídat, i při těch posledních...

Mám od něj i jednu památku, která nikdy nezmizí. Pětistehovou jizvu na tváři. A nikdy by mě nenapadlo mu to vyčítat. Nemohl za to. Jedna blbá chyba a týden karantény, kdy nesměl z domu kvůli den propadlému očkování na vzteklinu. A celý ten týden nežral a chodil za mnou se sklopenou hlavou. Pak mi neříkejte, že zvířata nemají svědomí a duši.

Nejtěžší na tom všem je vidět to nádherné energické zvíře stárnout. Od té doby co jsem v Brně jsem domů jezdila málo. O to víc byla vždy vidět ta změna. Ze štěněte, které by doběhlo každou srnku se stává postarší pán, který svým rozvážným krokem následuje ty vaše. A pořád to bylo stejně krásné - vyléz na kopec a pozorovat západ slunce, potloukat se po lese nebo jen tak ležet na zahradě ve spadaném listí. Když napadl sníh, bylo to vidět ještě víc, jak slábne, jak je pomalejší, ale pořád má radost ze života. Největší kontrast byl vidět mezi ním a bráchovým nezvladatelným štěnětem.

Pak už přestával slyšet i vidět, ale byl to bojovník. Hrozně mě mrzelo, že jsem s ním nemohla být, když šel na operaci se zubama. A když ho hluchého a slepého přejelo auto, bála jsem se, že je konec. Ale on to přežil, jen byl čím dál smutnější. Tahle poslední zima už byla utrpením. Tak hrozně to bolí, když vidíte jak slábne, jak se dezorientovaný prochází po paměti po zahradě... a vždycky se k vám schoulil a člověk si pak připadá tak strašně bezradný a bezmocný, když ví, že tohle se nedá zastavit, že je to prostě stáří. Když jsem ho viděla naposledy, měl zalepené obě oči a přesto mě po čuchu bezpečně poznal. Byl vychrtlý a já se při pohledu na něj nemohla vyhnout slzám.

Teď už je mu dobře, už ho nic nebolí a já doufám, že je to teď lepší. Jediné co mě mrzí je, že jsem s ním nebyla, když umíral. Ale věděla jsem to, i když jsem byla v Brně, člověk pozná, že se něco děje. Takové to svírání u srdce. Jen jsem až do rána nevěděla co to je. Pak mi přišla smska...

Nepřemýšlela jsem, zkoušky nezkoušky, seru na to. Sedla jsem na vlak. Potřebovala jsem ho ještě vidět. Naposledy. Bráchův pes to vycítil už dřív. Prý už dva dny nespal v garáži, kde mají oba pelechy. Asi tu smrt cítil.
A když jsem tam přišla, a to ztuhlé tělíčko leželo v pelechu.... Aspoň už se netrápí.

Slyšela jsem spoustu vět, které říkají kdy člověk dospěje. Když se odstěhuje z domu, když odmaturuje,... a když mu umře pes z dětství.

A tak jsem ho zabalila do deky a odnesla ho k hrobečku. Všichni si ho ještě pohladili. Naposledy se dotknout té hebké srsti. Sundala jsem mu obojek, talisman. Představila jsem si jak vypadal jako štěně, bylo to tak absurdní. A pak jsme ho uložili do země, zabaleného do mé dětské deky. Bylo mi hrozně úzko. Z té vymrzlé země a studené hlíny padající na jeho tělo.

Nebyl to JEN pes, byl to přítel. A přestože přátel jsme už pohřbili dost, vždycky to bolí stejně. Ať je to člověk nebo pes.

A tak tam stojím, s obojkem v ruce, s celou svojí rodinou u hromady té ledové hlíny... Nikdy nezapomenu. Už zbývají jen ty vzpomínky.

Miluju ho. Tolik, kolik si nikdy nezaslouží žádný chlap v mém životě.


Spi sladce.


Kam dál

Reklama